Stojím na skalnatém výběžku někde na jižním okraji Cuillin Mountains, nejvyššího pohoří skotského ostrova Isle of Skye, dramaticky se zvedajícím z rozbouřených vln. Opět se mi potvrdilo, že ty nejlepší výhledy na světě si musíte zasloužit - místy byly cestičky vedoucí sem tak náročné, že jsem jejich části musela prešplhat po skalách. Momentálně nevidím více než metr před sebe. Všude kolem mě je hustá mlha. Chodník byl téměř neviditelný a pravděpodobně jsem špatně odbočila na slepou uličku vyšlapanou ovcemi.

Asi jsem se na skále spustila o něco níže než jsem měla a původní cestička se mi beznadějně ztratila. Již se nesměju tomu, že podle místních turistické stezky ve Skotsku vyšlapaly pasoucí se ovce, které prý umí najít nejpřímější cestu přes kopce. Tytéž ovce totiž vyšlapaly i záludné pasti a slepé uličky.

Zvažuji moje možnosti, co udělat. Celý okruh má trvat asi 12 hodin. Mám jich už za sebou asi 10 a dostala jsem se na jeho poslední úsek, který mě má dovést zpět na pláž, na níž jsem ráno začínala. Podle mapy vím, že je to zkratka přes skály, za nimiž už leží palouček i s horskou chatkou (ve Skotsku se jmenují Mountain Both), v níž dnes přespím. Vše šlo poměrně dobře, dokud jsem se neztratila v náhlém dešti a mlze.

“To je Skotsko. Jednu minutu svítí slunce a najednou stojíš v nejhustších mracích, dešti nebo v mlze.”

"OK, to dáš." Slezu dolů po skalnatém úpatí. Jdu asi příliš rychle a pár metrů se smýkám dolů po mokrém kameni. "Skvělé, ještě si zlom nohu," říkám si. Mozek mi začíná pracovat na možných scénářích. Není tu signál. Nikdo neví, kde jsem.

Poslední zpráva, kterou jsem poslala civilizaci dnes ráno, byla pro mou sestru a podle ní "směřuji někde ke Cuillin Mountains, má zde být pěkná chatka." Když jsem otevřela dveře do chatky, podle složených věcí jsem identifikovala asi tři další lidi, ale ti již byli někde v horách kolem.

To je Skotsko. Jednu minutu svítí slunce a najednou stojíš v nejhustších mracích, dešti nebo mlze. Otočit se nemohu, za hodinu a půl se stmívá. Musím nějak slézt z kopců a nasměrovat se k oceánu. Naštěstí mám vizuální paměť a rozložení v mapě si docela dobře pamatuji, akorát nic nevidím. Jako další reakce se ohlašuje panika a začnou se mi třást ruce. No super, takto si tu nohu na mokré trávě a skalách zlomím určitě. Nadechnu se. Mám dobré boty, které mě za posledních 5 let podržely i na náročnějších trecích. Cestu přibližně vím. Dám si facku a pokračuji.

Po hodině sestupu se přede mnou konečně objeví chodník. Pustím se po něm. Pod nohama mi skřípe stále více písku a po chvíli přicházím na pláž. Podle popisu turistický chodník končí poslední překážkou - skalním převisem nad mořem. Ten je ale po nedávném dešti kluzký a strmý, dvoumetrový spád olizují divoké vlny. Mám před sebou obraz, jak mi uklouzne ruka a já padám do vln pod skálou i s batohem. Ne děkuji, to raději přespím na pláži.

Najednou si všimnu malého člověka schouleného na pláži. Hurá, nejsem v tom sama! Po krátkém rozhovoru zjišťuji, že mladá žena má podobný problém jako já - nechce zkoušet své štěstí na skále. Její přítel zariskoval, přelezl převis a šel pro pomoc. Tak čekáme dvě.

Za dvě hodiny se zpoza rohu objeví maličký rybářský člun se dvěma osobami, který se houpe na divokých vlnách. Přišli pro nás. Dnes to byl naštěstí happy end. Divoké chodníky umí krásně pročistit hlavu, ale uvědomila jsem si, jak je důležité dát někomu vědět o své plánované trase, a kolik se ještě musím učit o horách, které jsou tak nevyzpytatelné.

Horská chatka zmiňovaná v příběhu se jmenuje Camassunary Bothy. Při plánování její návštěvy doporučujeme pravidelně kontrolovat aktuální předpovědi počasí a přibalit si spolehlivou obuv a nepromokavé oblečení. Přece jen, jedete do Skotska.