Sem tam někam vylezu, říká o sobě. Přestože stál na Fitz Royi v Patagonii, Velkém Trangu v Pákistánu i na Dhaulágirí v Nepálu, za svůj nejhodnotnější výkon považuje zimní přechod kompletního hřebene Tater alpským stylem. Nedávno vyrazil s přítelkyní Sisou na roční cestu z Aljašky až do Patagonie.

Pocházíš ze Spišské Nové Vsi. Vážou se tvé lezecké začátky k Tomášovskému výhledu?

Poprvé mi slaňování ukázal Popradčan Sveťo Lacko, který se věnoval mladým. Brával nás na turistiku do Tater, měl i dceru v našem věku. Právě on dal poprvé do ruky lano i Peťi Hámorovi. Když mi bylo 14 let, s kamarády jsme potkali nějaké místní lezce na Tomašáku, byli přátelští, tak jsme se k nim vetřeli. Lezli jsme top rope se čtyřicetimetrovým statickým lanem, čtyři kámoši jsme měli jednu sedačku, jedny lezečky a první karabiny. Začátky byly skromné, neměli jsme žádného dospělého učitele, pouze partu mladých lezců ze Spišské. Byli to takoví punkáči, pod Tomašákem měli jeskyni, v níž se nyní i bouldruje. Chodili si zalézt, zabubnovat a zakouřit. Když jsem si vyzkoušel, jaké je to být ve vzduchu, nic jiného mě už nebavilo.

Prý si před rodiči schovával mačky pod postelí.

Mačky přišly až později, nejprve jsme stopovali po Slovensku a skalkařili. Tehdy jsem věci ještě schovával, ale potom jsem mámě vysvětlil, že je to bezpečné. Vzala to dobře, byla ráda, že se věnuji aktivitě, která se provádí v přírodě, že nechodím po barech.

Lomnický štít, Vysoké Tatry. Foto: archiv Michala Sabovčíka

Nejprve ses věnoval sportovnímu lezení a pak jsi přesedlal do Tater?

Postupně jsme poznali další lidi, kteří mi ukázali i lezení v Tatrách. A zjistil jsem, že mě to v horách baví víc. Přitom jsem zkoušel také skialpinismus a ledové lezení. Mamka mi dala peníze na boty do města, ale já jsem si za to koupil lezecké vybavení.

,,Mamka mi dala peníze na boty do města, ale já jsem si za to koupil lezecké vybavení."

Myslíš, že měl tvůj blízký vztah k turistice vliv na to, že ti časem víc než skalní lezení začalo jít po chuti horolezectví?

Asi ano, už tehdy jsem cítil, že se chci dostat co nejvýše a podívat se odtud dolů. Ale možná jsem jen neměl tak dobré dovednosti na sportovní lezení, nejtěžší cestu jsem vylezl maximálně nějakou devítku. Radši jsem vydržel šlapání a nepohodu, než trénovat a lézt těžké cesty. S kamarádem jsme si řekli, že na Tomašáku lezeme osmičky, tak jsme šli do Tater vylézt nějakou sedmičku a dobře nás to vypleskalo. Lézt v horách je úplně jiné než na skalkách.

Tomašovský výhled, 2021. Foto: Extrémne v horách

Už jako jedenadvacetiletý ses dostal na sedmisícovku, to je dost rychlý progres.

Byla to shoda náhod. S bývalou přítelkyní jsme plánovali jít na pracovně studijní letní pobyt do Ameriky, ale nějak to s ní skřípalo. Kamarádi Spišáci tehdy plánovali expedici na Peak Lenina, na poslední chvíli jsem se jich zeptal, jestli bych se k nim nemohl přidat. Mámy jsem se zeptal, jestli mi místo Ameriky raději nedá peníze na Peak Lenina. Z pětičlenné skupiny jsem se na vrchol dostal jako první. Tehdy jsem zjistil, že mám možná nějakou predispozici zvládat vyšší nadmořské výšky. Ale možná to ani nebyla predispozice, ale takový chtíč, protože ve vysokých horách tělo strašně trpí. Je potřeba se vždy nějak překonat a mně se to líbilo.

,,Kamarádi Spišáci tehdy plánovali expedici na Peak Lenina, na poslední chvíli jsem se jich zeptal, jestli bych se k nim nemohl přidat. Mámy jsem se zeptal, jestli mi místo Ameriky raději nedá peníze na Peak Lenina."

Z dvoutisícovek jsi hned přemostil na sedm tisíc?

Byli jsme se pár týdnů předtím aklimatizovat v Alpách na Matterhornu a Grand Paradise, ale když se jede normálkou, jsou to jednoduché cesty. Na Matterhornu jsem si vlastně poprvé vyzkoušel lezení v zimních podmínkách ve vysokých horách. Ale vrchol Peak Lenina není až tak náročný, je to vlastně taková vysokohorská turistika, není tam žádné lezení.

Dá se na nadmořskou výšku nějak připravovat? Je nejlepší jít cestou postupné aklimatizace?

Byl jsem tehdy ještě úplný amatér, teď to beru tak, že jsem byl mladý a hloupý. Když jsem byl na osmitisícovce s Petrem Hámorem, to byl už úplně jiný level. Pár měsíců předtím jsem víc trénoval, chodil jsem běhávat, ale neměl jsem nějakou cílenou přípravu. Je nutné hodně turistikovat, lézt v Tatrách a nosit těžký batoh. Byl jsem také na nějakých lékařských testech, kde mi měřili srdce. Mám ho možná trošku větší, ale neukázalo se nic konkrétního, proč bych měl mít predispozici na vysoké kopce. Ve výšce 7250 metrů, kde jsme spali, tělo nedokáže vůbec regenerovat, nespaluje tuky, ale veškerá energie jde pryč ze svalů. Hlavním faktorem je zvládnout maximální nekomfort, když se vám nechce nic dělat, nejraději byste šli dolů. Je to velmi o psychice, dokázat se přemoci a šlapat dál.

Vysoké Tatry, 2020. Foto: archiv Michala Sabovčíka

V roce 2011 se ti podařilo rychle zdolat tři největší severní alpské stěny. 

Dal jsem se tehdy dohromady s Janem Čechem, významným spišskonovoveským horolezcem, který se po desetileté pauze vrátil zpět k lezení. Před jeho čtyřicítkou jsme spolu zopakovali nějaké těžké tatranské cesty a na jaře jsme šli do Alp. Chtěli jsme přelézt Matterhorn, Eiger a Grandes Jorasses. Podařilo se nám to za 16 dní, což není nějaký průlomový výkon, ale pro Jana to byl velký cíl a hodně to pro něj znamenalo. Při sestupu však bohužel zahynul.

Co se stalo? Kamenná lavina nebo uklouznutí?

Při sestupu jsme měli velmi špatné počasí, hodně jsme bloudili. Celý den jsme slaňovali, na posledním slaňáku jsme už viděli ledovec, odkud už je to jen chodecký terén. Dali jsme smyčky na takový skalní hrot, kde byly i nějaké staré smice, bylo vidět, že odtud už někdo slaňoval. Slanil jsem nějakých 50-60 metrů až na ledovec, Jano šel po mně do stejného standu. Asi to musel o trochu víc zatížit, jelikož se to pod ním po pár metrech utrhlo. Už jsem jen viděl, jak letí dolů. Silné na tom bylo, že ještě žil nějakých 5 hodin a řekl mi, že je rád, že se to nestalo mně, ale jemu.

Jak ses s tím vyrovnával?

Zasáhlo to všechny lezce, kteří Jana znali. Já jsem skoro rok vůbec nelezl. Kámoši mě táhli jezdit na koni, byli jsme kempovat, na lezení jsem ale vůbec neměl chuť. Ale pak se mi ozval Dodo Kopold, jestli s ním nejdu do Alp drytoolovat. Nějak mě to pak opět chytlo a zavolal mě, jestli s ním nepůjdu do Pákistánu vylézt Velké Trango. Cítil jsem, že jsem horolezec a potřebuji lézt. Nakonec se nám podařil patnáctisetmetrový prvovýstup severozápadní stěnou. Pro velkou smůlu jsme však už lehčím terénem nedolezli až na vrchol. Spadl nám ešus, neměli jsme si tak v čem uvařit vodu ze sněhu. Dodo byl rozumnější, zahlásil, že nebudeme riskovat a slaníme dolů.

Zimní přechod hřebenem Tater, 2013. Foto: Jakob Schweighofer

Kdysi si jednou řekl, že za svůj nejhodnotnější výkon považuješ zimní přechod hřebene Tater alpským stylem. Je to tak pořád?

Po Pavlovi Pochylém, který to prošel sám v roce 1979, jsme byli s Adamem Kadlečíkem první, kteří to zopakovali tímto stylem ve dvou. První pokus jsem dával už v létě 2009 s Petrem Bugáněm. Na hřebenu je však problém s vodou, jen na velmi málo místech se dala nějaká najít, takže jsme museli sjíždět dolů. A pak se pokazilo počasí a došly nám zásoby.

V roce 2013 už všechno klaplo?

Vyrazili jsme v únoru, každý měl dvaceti pěti kilový batoh, byli jsme sbaleni na dvanáct dní. Za oblečení jsme měli jen to, co jsme měli na sobě, kromě ponožek nic náhradního, ty jsme si sušili na těle ve spacácích. Nedívali jsme se na předpověď, šli jsme do každého počasí. Myslím si, že jsme to prošli díky tomu, že jsme byli tak mladí a nezvažovali jsme, co se může stát. Bylo to drsné z každého pohledu, protože lezeš ve vichřici na tatranském hřebenu, lehneš si do mokrého spacáku a v noci se tulíš, aby ses trochu zahřál. Patnáct dní na jeden zátah v takových těžkých podmínkách. Hřeben Tater proto určitě vyhrává, ale každý výstup má něco do sebe.

,,Bylo to drsné z každého pohledu, protože lezeš ve vichřici na tatranském hřebenu, lehneš si do mokrého spacáku a v noci se tulíš, aby ses trochu zahřál. Patnáct dní na jeden zátah v takových těžkých podmínkách."

Co jste měli vlastně na sobě?

Měli jsme jen takové syntetické tenké termoprádlo, druhá vrstva byla celotělová jeskyňářská kombinéza z hrubého polartecu, na tom nějaká flíska. Vrchní vrstvy jsme měli kvalitní, asi to nejlepší, co tehdy bylo.

Zimní přechod hřebenem Tater, 2013. Foto: Jakob Schweighofer

Potom přišlo lezení v Patagonii?

Měl jsem tehdy takové životní období, že se mi moc nechtělo lézt. Jano Smoleň a Stano Filkor mě ale přemluvili, abych šel s nimi do Patagonie. Podařilo se nám vylézt na Poincenot a poté v průběhu téhož výjezdu na Cerro Torre, byli jsme první Slováci na vrcholu. Bylo to něco úžasného. Patagonie je prostě topka na všechno, dokonce se tam také bouldruje parádně. Byli jsme tam potom ještě jednou, měli jsme tam se Smolem vyhlédnutou novou linii v jižní stěně Fitz Roya. Vylezli jsme nejprve tak lehčí argentinskou cestu a pak jsme měli zase štěstí, že v průběhu jednoho měsíce vyšlo i druhé okno dobrého počasí. Povedl se nám těžký prvovýstup na Fitz Roy, za to jsme dostali také stříbrnou karabinu od Jamese.

Lezení na Fitz Roy, Patagonie, 2015. Foto: archiv Michala Sabovčíka

Pojďme ještě k té osmitisícovce.

V 2017 jsem byl s Petrem Hámorem na Dhaulágirí. Kvůli nadmořské výšce to bylo velmi obtížné, ale Peťo je zkušený horolezec, věděl jsem, že to bude na pohodu. Kdybych tam byl sám nebo s někým nezkušeným, nevěřím, že se nám to povede. Byli jsme tehdy výborný tým, na vrchol jsme vyjeli společně. Byli jsme tam spolu i v roce 2019, dali jsme nějaké aklimatizační výstupy, ale kvůli koroně se všechny expedice zrušily. Máme tam vyhlédnutý ještě jeden prvovýstup, pokud všechno dobře dopadne, chci se do Himálaje s Peťou ještě vrátit.

Na vrcholu Dhaulágiri s Petrem Hámorem, 2017. Foto: archiv Michala Sabovčíka

Bojíš se, když lezeš?

Největší strach mám před odchodem, když mi každý říká, abych si dával pozor. Když už lezu, tak myslím na to, co dělám. V kritických situacích nepanikařím, ale snažím se zachovat si chladnou hlavu. Teprve když sjedu dolů, uvědomím si, že to bylo nebezpečné.

,,Největší strach mám před odchodem, když mi každý říká, abych si dával pozor. Když už lezu, tak myslím na to, co dělám."

Zaujalo mě, že si lezl i na Antarktidě a v Grónsku.

Když jsme slezli z Dhaulágirí, v Kathmandu v hospodě jsem potkal Máru Holečka, známého českého horolezce. Řekl mi, že se chystá malou plachetnicí přeplavat z Ohňové země na Antarktidu a má volná dvě místa. Za šest dní jsme propluli Drakův průliv, což je takový Everest pro námořníky. S Ďurem Kořenem, který je paraglidista, jsme si vymysleli, že vylezeme na kopec, na kterém ještě nikdo nebyl, a sletíme na padáku. O rok později jsme na to navázali v Grónsku, kde jsme lezli panenské osmisetmetrové žulové stěny. Antarktida i Grónsko jsou asi moje cestovatelská topka.

Antarktida, 2018. Foto: archiv Michala Sabovčíka

Antarktida, 2018. Foto: archiv Michala Sabovčíka

Jak vypadají tvé nejbližší plány?

S přítelkyní Sisou jsme si vymysleli, že dokud ještě nemáme rodinu, jdeme trochu cestovat. Začátkem března letíme do Vancouveru, kde si chceme najít nějaký starší karavan a vydat se na cestu. Uvidíme, dokdy nám vydrží finance. (Smích) Poslední rok jsem hodně dělal výškovky, teď jsem prodal auto a dal jsem do nájmu jednu budovu, kterou vlastním ve Spišské. Kromě toho jsem si se sousedem otevřel malý obchod s lezeckým hardwarem, tak budu na dálku řešit e-shop. Sisa má také něco našetřeného a bude pronajímat apartmán. Pokud se něco nezkazí, mohli bychom z toho žít.

Termín návratu jste nechali zatím otevřený?

Rodině říkáme, že jedeme tak na rok, ale vidím to i na déle. Před pár týdny mě oslovil Rišo Němec, že by chtěl hodně jít na Denali, na nejvyšší vrchol severní Ameriky, a zopakovat slovenskou cestu z 80. let. Říká se o ní, že je to jedna z nejkrásnějších horských cest na světě. Už máme všechna povolení k výstupu, 10. května přiletí kluci na Aljašku, tak doufám, že tam do té doby se Sisou dorazíme. Ona by chtěla na vrchol vyjít normálkou. Jiné plány kromě Denali zatím nemáme, určitě se ale chceme cestou na jih zastavovat téměř v každé lezecké oblasti.

Grónsko 2019. Foto: archiv Michala Sabovčíka

Jaké oblečení potřebuješ k výstupu na Denali?

Hrubší termoprádlo, flísku, tenkou pérovku, goráč, prostě všechny vrstvy potřebné do zimních podmínek. Nejvíce se těším, že mám od Patagonie tu nejhrubší pecku Grade VII Down Parku, ta bude hrát důležitou roli, neboť na Denali jsou obrovské zimy. Nadmořská výška je pouhých 6 100 metrů, problémem je právě zima. Jsou potřeba i hrubší boty a zateplené péřové a goráčové kalhoty. Věřím, že Patagonia bude výborná, používá kvalitní materiály. Vím, že to předtím nemusím někde testovat, věřím, že nezklame.

,,Nejvíce se těším, že mám od Patagonie tu nejhrubší pecku Grade VII Down Parku, ta bude hrát důležitou roli, neboť na Denali jsou obrovské zimy. Nadmořská výška je pouhých 6 100 metrů, problémem je právě zima."

Měl jsi dosud nějakou zkušenost s jejich produkty?

Moje první zkušenost byl batoh Ascensionist 35l. Když jsem naposledy lezl v Patagonii, vyměnil jsem ho za mačky, protože tam mají nedostatek lezeckého matroše. Kromě toho mám ještě nějaká trička a před rokem jsem si koupil kšiltovku, protože mám takovou větší hlavu a skvěle mi sedí. Sisa se mi smála, jak se parádím. Říkal jsem jí ale, že já jsem na těch vrcholech, které má Patagonie v logu, také stál. (Smích)

Michal Sabovčík

Michal je dobrodruh a horolezec, jeden z těch, co si už ve čtrnácti za kapesné kupovali lezeckou výstroj. Od vápencových slovenských skalek se v relativně krátké době dopracoval až na osmitisícovku Dhaulágirí, na jejímž vrcholu stál spolu s Peťou Hámorem. Do historie slovenského lezení se zapsal úspěšným přechodem zimního hřebene Tater alpským stylem. Probádal nedotčené štíty na Antarktidě a v Grónsku, z nichž skákal padákem.