V roce 2011 se ti podařilo rychle zdolat tři největší severní alpské stěny.
Dal jsem se tehdy dohromady s Janem Čechem, významným spišskonovoveským horolezcem, který se po desetileté pauze vrátil zpět k lezení. Před jeho čtyřicítkou jsme spolu zopakovali nějaké těžké tatranské cesty a na jaře jsme šli do Alp. Chtěli jsme přelézt Matterhorn, Eiger a Grandes Jorasses. Podařilo se nám to za 16 dní, což není nějaký průlomový výkon, ale pro Jana to byl velký cíl a hodně to pro něj znamenalo. Při sestupu však bohužel zahynul.
Co se stalo? Kamenná lavina nebo uklouznutí?
Při sestupu jsme měli velmi špatné počasí, hodně jsme bloudili. Celý den jsme slaňovali, na posledním slaňáku jsme už viděli ledovec, odkud už je to jen chodecký terén. Dali jsme smyčky na takový skalní hrot, kde byly i nějaké staré smice, bylo vidět, že odtud už někdo slaňoval. Slanil jsem nějakých 50-60 metrů až na ledovec, Jano šel po mně do stejného standu. Asi to musel o trochu víc zatížit, jelikož se to pod ním po pár metrech utrhlo. Už jsem jen viděl, jak letí dolů. Silné na tom bylo, že ještě žil nějakých 5 hodin a řekl mi, že je rád, že se to nestalo mně, ale jemu.
Jak ses s tím vyrovnával?
Zasáhlo to všechny lezce, kteří Jana znali. Já jsem skoro rok vůbec nelezl. Kámoši mě táhli jezdit na koni, byli jsme kempovat, na lezení jsem ale vůbec neměl chuť. Ale pak se mi ozval Dodo Kopold, jestli s ním nejdu do Alp drytoolovat. Nějak mě to pak opět chytlo a zavolal mě, jestli s ním nepůjdu do Pákistánu vylézt Velké Trango. Cítil jsem, že jsem horolezec a potřebuji lézt. Nakonec se nám podařil patnáctisetmetrový prvovýstup severozápadní stěnou. Pro velkou smůlu jsme však už lehčím terénem nedolezli až na vrchol. Spadl nám ešus, neměli jsme si tak v čem uvařit vodu ze sněhu. Dodo byl rozumnější, zahlásil, že nebudeme riskovat a slaníme dolů.