Sport byl vždy součástí mého života. Ale k ultramaratonu jsem se dostala možná jen díky tomu, že jsem se stala matkou. Toto je příběh o tom, že plány jsou krásné, ale realita bývá často zcela jiná.

Ten rok byl pro mě jako aktivního sportovce velkou výzvou. Najednou jsem zjistila, že jsem těhotná. Samozřejmě, těšila jsem se, ale také jsem věděla, že se hodně v mém životě bude muset změnit. Rozhodla jsem se, že sportu se nevzdám ani během těhotenství. Kolo, lezení - sice jen na "horním" bezpečném laně, běh - takzvaný indiánský, dlouhé procházky...

Bylo to krásné období završené narozením první dcerky. A s narozením dítěte se vám nezmění jen "něco". Změní se vám celý svět.

Jednou z výzev, které jsem jako sportovkyně řešila, bylo opět se vrátit do původní kondice a na svou původní váhu. Cítila jsem, že chci zhubnout. Nepatřím však mezi ženy, které mají měsíc po porodu ploché břicho. Jako matky ze všech stran slyšíme moudré řeči jako "však počkej, kojením zhubneš, ani nevíš jak ..." To u mě nefungovalo.

Hýbat jsem se nepřestala, ale pro nedostatek času jsem mé aktivity musela upravit. Namísto lezení se staly mou denní rutinou dlouhé procházky, výšlap do kopce nebo běh po tatranských asfaltových silnicích - na Popradské pleso, Hrebienok, do Tatranské Lomnice.

S obrovským kočárem a často doprovázena pohledy ostatních na cyklostezce jsem běhávala tak často, jak jsem jen mohla. Ten pocit větru ve vlasech byl nepopsatelný! Nevšímala jsem si ani toho, že mi občas mléko prosakovalo přes tričko (neboť i toto je realita nás, matek).

Mít děti totiž není diagnóza. Jako matky umíme zvládnout velké věci a to i s našimi dětmi stále nablízku.

Běhala jsem stále častěji a pravidelněji. Neuběhl ani rok a já byla opět v požehnaném stavu. Zjistila jsem, že únava při dvou dětech umí být ještě větší, ale i to, že během druhého těhotenství mohu přibrat ještě více. Moje dosavadní aktivity se mi najednou zdály na míle vzdálené.

Pohyb je však ta nejlepší závislost. Chyběl mi natolik, že jsem byla ochotna ukrást si každou volnou minutu ze dne pro mě. Namísto odpočinku či kávy s kamarádkou jsem šla běhat.

Zatímco byla jedna dcerka ve školce, s druhou jsem v kočáře nebo manduce pokračovala v tréninku nebo výškových výšlapech. Zatímco obě děti hlídali prarodiče nebo můj partner, šla jsem si zalézt na umělou stěnu - chtěla jsem se po troškách dostat zpět do původní lezecké kondice.

Netrvalo dlouho a plánovala jsem si své první závody do kopce v Tatrách. První půlmaraton a maraton. Dařilo se mi a to mě pohánělo vpřed.

Po dalším úspěšném maratonu jsem si uvědomila, že díky naběhaným stovkám kilometrů mezi všemi mateřskými povinnostmi se stalo něco úžasného. Začala jsem se cítit připravená na můj dávný sen, zaběhnout ultramaraton (běh na více než 50 kilometrů).

Můj první ultra měl 90km. Pak následovaly další a další ultra běhy na Slovensku, až jsem si vyběhala kvalifikační body a dostala se až na akci, která byla mým tajným snem už dávno. Závody ve francouzském Chamonix UTMB®.

Moje dvě dcerky mezitím vyrostly a staly se z nich mé sportovní parťačky.

Když běhám, jedou se mnou na kolech, někdy i 40 kilometrů denně. Za odměnu si dáme ve Smokovci zmrzlinu nebo v lese nasbíráme slaďoučké jahody. Při lezeckých dnech si se mnou zalezou, nebo se jen tak houpou na laně. V zimě jezdíme na chaty a zatímco ony šlapou, já jim jim nesu lyže. Na lyžařských svazích jim za chvíli nebudu stačit. V těch chvílích byste nenašli šťastnější matku než mě!

Vím, že ne každá z nás matek má stejné životní podmínky. Já sama jsem během těhotenství i na mateřské pracovala. Neměla jsem pečovatelku. Můj partner byl v práci. I přesto jsem vstávala v pět ráno, jen abych stihla můj trénink, než se děti probudí. V podvečer jsem si obula běžecké boty, i když se mi po celém dni už nic nechtělo.

Mít děti totiž není diagnóza. Jako matky umíme zvládnout velké věci a to i s našimi dětmi stále nablízku.

Děti nejsou výmluva. Když v sobě najdete vnitřní sílu a motivaci něco dělat, dokážete i nemožné.

Mě žene kupředu zejména to, že přemýšlím nad dalšími plány a sny, které si chci postupně splnit. A mám jich tolik, že mi jeden život stačit určitě nebude!

Denisa Šulcová

Denisa Šulcová má ráda všechny druhy lezení - od boulderingu až po zimní mixy. V létě pořádá Mezinárodní festival horských filmů v Popradu a v zimě pracuje jako instruktorka lyžování a vede freeridové kempy pro Mountain Addiction. Má dvě dcerky, Julianku a Karolínku. Žije v Popradu.

VÍCE O DENISE